RECENZE: Ústav

Na začátku románu sledujeme bývalého policistu Tima, jak potlouká po státech a náhodou zakotví v jednom městečku... po Lukovi z anotace ani vidu ani slechu, ale hned těch prvních 37 stran je to King s velkým K. Stopování a podivné existence s ním spojené, malé městečko kdesi na konci světa, šerif s basetími tvářemi a na košili skvrnu od kečupu. 

Pak konečně potkáme Luka, kluka, co ve dvanácti letech maturuje a chystá se studovat dva obory na MIT. Génius a zároveň i obyčejný kluk, co s kamarády chodí na hřiště nebo si čte. Neznámí lidé ho v noci unesou rovnou z postele a zabijí mu rodiče. Chlapec se probudí ve svém pokoji, který ale není tak úplně jeho.

„Pomalu se oblékl s pohledem upřeným do míst, kde mělo být okno. Pak se posadil a obul si tenisky. Po obou stranách byly jeho iniciály, LE, a tak to mělo být, jenže ta prostřední nožička u E byla moc dlouhá, tím si byl jistý. Podíval se na podrážky a hledal na nich pouliční špínu. Žádná tam nebyla. Teď si byl naprosto jistý. Tohle nejsou jeho tenisky. A tkaničky byly příliš čisté. Nicméně mu padly dokonale.“

Uvítací řečičky se v Ústavu nekonají, ale pokoj je odemčený. Na chodbě sedí dívka – Kalisha (nebo Isha, nikdy Frajerka), černoška, s cukrovou cigaretou v puse. KUŘ JAKO TÁTA! hlásá nápis na krabičce. Dívka je místní mazák a postupně Luka seznámí se zbytkem osazenstva Přední poloviny, kde mají sice děti relativně svobodu pohybu, dostatek jídla a zábavy (hřiště, televizi i počítač, i když s omezeným přístupem), ale jsou testovány, takže bolestivé injekce, projekce světel a dost často i fyzické násilí tu na denním pořádku. Pak je tu Zadní polovina, kam chovance odvádí, když skončí testování. A odtamtud se ještě nikdo nevrátil. A Luke se tam podívat neplánuje.

Motiv spiknutí obřích rozměrů je spíš na pozadí, přece jen jsou hlavní hrdinové děti, i když nadané, které se snaží především přežít vysilující lékařské pokusy a nezbláznit se. Když je řeč o tom nadání, děti se v Ústavu dělí na tékáčka (telekinetiky) a tépéčka (telepaty). O obou už King nějakou tu knihu napsal, takže v tom umí chodit. Je to uvěřitelné a děsivé.

Ani motiv střetu světa dětí a dospělých není nový, ale vyplývá z něj jasné poselství - dětem se ubližovat nemá.

„Šum zesílil, a když Smith vytahoval z kapsy své American Spirits, třásla se mu ruka. Muž, který vystoupil z těžko popsatelného chevroletu, si věřil a ovládal se. Ten, který tu stál teď, šišlal a potil se v podpaží, byl někdo jiný.
[...]
Balíček cigaret vypadl Smithovi z ruky. Když se pro něj shýbal, poodlétl, i když nefoukalo.
‚Kouření vám škodí,‘ řekl Luke. ‚Nepotřebujete žádnou předtuchu, abyste věděl, co se stane, když nepřestanete.‘
U malibu se spustily stěrače. Světla se rozsvítila.
‚Já bych jel,‘ řekl Tim. ‚Dokud ještě můžete. Jste naštvanej z toho, jak to probíhalo, to chápu, ale nemáte ponětí, jak naštvaný jsou tyhle děti. Byly totiž v epicentru.‘ “

Kingovi se povedl další psychologický román s postavami, které si mě rychle získaly a když odešly, bodlo mě u srdce, jako bych ztratila opravdového přítele. Luke na mě sice kdo ví jakej dojem neudělal, ale Kalishu, Nicka i Averyho jsem si zamilovala.

Někdo může namítat, že nové knihy nejsou tak děsivé jako ty, co psal (sjetej) v osmdesátkách, ale zaprvé už je to starý muž a zadruhé, když někdo unese dítě, zavraždí mu rodiče, píchá do něj injekce a pak mu drží hlavu pod vodou dvě minuty, myslím si, že je to sakra děsivý...

Potěšilo mě, že tentokrát byla kniha dlouhá tak akorát. Třeba u Růženek jsem měla pocit, že by mohla být o sto, dvě stě stran kratší a jen by jí to prospělo, zatímco Povznesení bylo zase moc krátké. Ústav dokonale uspokojil moje čtenářské smysly a přiznám se, že jsem si ho spíš šetřila.

Obálka je perfektní. Dokonale ilustruje obsah knihy a líbí se mi i použitý font.

Recenzi najdete na blogu Karinga knihomolka